K rozdílu mezi psychoterapií a koučováním

19. 10. 2014 napsal Petr


 Jaký je rozdíl mezi psychoterapií a koučováním?

 

Občas se mě na tuto otázku někdo zeptá a někdy také narazím (zejména u koučů) na pokus o vymezení těchto dvou oborů. Existuje na to tedy jednoduchá odpověď? Nejsem si jist, ale pokusím se zformulovat svůj postoj ke značně zjednodušenému rozdělení, na které tu a tam narazím. Nemůžu v tomto směru mluvit za koučování, ale pár vět z pohledu psychoterapie si snad dovolit můžu. Podle statusu, který sdílela mezinárodní federace koučů, by se dalo usuzovat, že minimálně část z nich se ztotožňuje s tím, že psychoterapie se zaměřuje na minulost a řešení obtíží a problémů. Naproti tomu koučování se má soustředit na osobní a profesionální růst směrem k prokazatelným cílům. Má se tedy zaměřovat na budoucnost. Není to poprvé, co jsem se s touto „definicí“ setkal, a proto se na ni pojďme trochu podívat.

 

Ve zkratce: je to přílišné zjednodušení, se kterým nemohu souhlasit. Jak hezky v diskuzi pod statusem upozornila jedna kolegyně, máme zde například krátkou terapii zaměřenou na řešení (ta je součástí systemických nebo postmoderních přístupů k psychoterapii a my ji využíváme taktéž), která se zaměřuje na řešení a aktivní konstrukci budoucnosti. V rychlosti jej můžeme popsat třeba takto (převzato z www.dalet.cz):

 

  • místo detailních analýz příčin problémů detailně zkoumáme možnosti a zdroje pro pozitivní změny – vycházíme ze zkušenosti, že sebelepší analýza příčin problému většinou neříká nic o tom, jak problém řešit

 

  • místo předpřipravených rad hledáme společně s klienty, co by mohlo pomoci právě jim v jejich konkrétní situaci

 

  • místo nekonečné šňůry terapeutických sezení se zaměřujeme na to, aby nás naši klienti přestali potřebovat co nejdříve

 

  • místo aplikace nějakých vše-řešících psychologických "technik" a "triků" se snažíme o partnerskou spolupráci a tvořivost

 

Neznamená to ale, že se krátká terapie zaměřená na řešení vyhýbá problémům, nebo že o nich při terapii nemluví. Jen se k jejich řešení přistupuje jinak a psychoterapeut pomáhá klientovi stavět mosty mezi světem problému a světem řešení. Podobně v narativní psychoterapii hledáme v klientových vyprávěních tzv. zářivé momenty, které se nějak vymykají z dominantního problémového vyprávění. A na základě nich můžeme třeba konstruovat nová vyprávění a rozvíjet nové identity směřující k jiným budoucnostem, kde původní problém nebude hrát takovou roli.

 

Co z toho plyne? Že v psychoterapii se rozhodně budoucnosti nevyhýbáme, ani nejsme primárně zaměřeni na minulost nebo problémy. Osobní a profesionální růst pro nás může být také tématem. Naší výhodou může být, že pokud při hledání řešení narazíme na problémy, bolesti, trápení nebo třeba něco z minulosti, tak se toho nelekneme – umíme s tím pracovat. Dokážeme flexibilně cestovat mezi zaměřením na řešení a na problém. Zaměřovat se čistě na minulost nebo na budoucnost z toho důvodu, že daný způsob práce to tak má dělat, považujeme za krátkozraké. A pokud pracovník ovládá pouze jedno nebo druhé, pak je to spíše jeho nevýhoda. Témata našich setkávání spolu-konstruujeme s klienty podle toho, co je pro ně důležité. Jsme s našimi klienty tam, kde nás potřebuji. To může být někdy budoucnost, jindy přítomnost nebo taky minulost.

 

Takže jak je to nakonec s tím rozdílem mezi koučováním a psychoterapií? Pravděpodobně neplatí rozlišení nabízené mezinárodní federací koučů. Není výhodou ani specifickou vlastností koučování, že by se oproti psychoterapii zaměřovalo na růst, na řešení a na budoucnost. Psychoterapie to totiž umí taky a navíc se nebojí ani trápení, bolesti a minulosti.  

Petr Doležal


Komentáře

FreexIT si vyhráli