Kdy jít na psychoterapii?

3. 5. 2015 napsal Petr


Všechno je uvedeno do krajnosti, až po nejzazší mez… neexistuje nic, co by se mohlo stabilizovat, co by mohlo dojít opravdového klidu, mohlo odstoupit do obvyklého toku biografického času a obvyklým způsobem se v něm rozvíjet… Všechno zde tíhne ke změně a přerodu.
                                                                                                                       Michail Bachtin

 

Rada na úvod: Pokud vás nezajímají spíše abstraktní úvahy nad psychologii, psychologickými pojmy a jejich problematičnosti, přeskočte o tři odstavce níže, kde najdete jednu z možných odpovědí na otázku z titulku :)


Existuje nepřeberné množství důvodů, proč jít na psychoterapii nebo za psychologem. Nebo se to tak alespoň jeví. Současná společnost je zahrnuta psychologickými termíny, které více či méně definují, jestli jsme psychologicky zdraví, nebo ne. Na našich stránkách a i na stránkách kolegů se dají nalézt dlouhé seznamy často uvozené nadpisem „s čím mohu pomoci“. V jejich obecnosti se v nich nakonec najde každý. U mnoha z nás to je možná spíše takový ústupek době. Ostatně marketingové tipy na internetu zmiňují, že klienti/pacienti si své odborníky hledají podle symptomů a jim přiřazených diagnóz. Výhodou těch psychologických je pak to, že jsou obvykle všeobecně známy a nejsou pro lidi příliš složité na pochopení.


V tom ale tako tkví jádro pudla. Není obtížné si v psychologickém slovníku nějaký problém najít. Psychologizována a patologizována byla snad již každá oblast lidského života. Někteří autoři z oblasti kritické psychologie dokonce poukazují na to, že čím více hovoříme o životních problémech v psychologických termínech, tím více se populace stává depresivní a úzkostnou. Skrze sebezkoumání a seberozvoj se člověk stává sám sobě autoritou a soudcem – jen kategorie, podle kterých se soudí a disciplinuje, zůstávají produktem psychologů a společenských autorit. Na této situaci je paradoxní fakt, že přes důraz psycho-oborů na svobodu a seberealizaci vede psychologizace k větší závislosti na expertech a autoritách. Slova nejsou bez moci a vinny.

 

… když se jí zeptali, jestli ji byla dána nějaké diagnóza, řekla: “maniodepresivní psychóza“. Položili jí otázku, jestli ta diagnóza něco změnila. Odpověděla, že změnila její život. Už se nemohla smát, být šťastná ani být smutná a brečet. Protože na tvářích okolo sebe viděla myšlenku, že by se mohla stát manickou nebo depresivní. Získala tak nový vnitřní hlas, který jí neustále říkal: „Nebuď šťastná, nebuď smutná! Nesměj se a nebreč!“
                                                                                                                       Tom Andersen – Language is not innocent

 

Přesto ale víme, že psychoterapie je užitečná a psychologie pomáhá. Vždyť i my ji děláme! Lidské trápení je koneckonců skutečné. Ostatně část naší práce může spočívat i v dekonstrukci a zpochybnění autority slov jako je „deprese“, nebo „seberozvoj“ nad životem našich klientů. Neznamená to, že budeme říkat: „Seberozvoj je na nic, nepokoušejte se o něj.“ Spíše se podíváme na to, kde se ta potřeba vzala, co dělá s vaším životem, s jakými je spojena hodnotami a budeme hledat, jak vy můžete převzít vládu nad svým seberozvojem, aby byl definován Vámi a nikoliv slovy expertů či kulturních norem.

Ale zpět k úvodní otázce. Kdy tedy jít na psychoterapii nebo za psychologem? A jak vlastně my máme své služby propagovat, aniž bychom neustále dokola reprodukovali to, co často i kritizujeme – škatulky, diagnózy a obecné termíny, které lidem říkají, co jsou a jací mají být?


Dám jeden příklad toho, co může být důvodem k vyhledání psychoterapeuta. Je to situace, do které se dostal můj klient pan K, a kterou popisuje i citát v úvodu tohoto článku.


Pan K byl dlouhou dobu zaměstnán v jednom oboru. Tak dlouho, že se pro něj stalo velmi těžkým si vůbec rozpomenout, co umí jiného. Dostal se do bodu, kdy se pro něj práce, ve které byl dobrý, stala nesnesitelnou a měnila jeho samotného. Impulz, který ho přiměl vyhledat odbornou pomoc, vystihuje jeden z jeho výroků:

 

Takhle to dál nejde. Já už to prostě nedávám. Štve mě v tý práci všechno a jsem pak naštvaný i na lidi okolo. Takový nechci být.
                                                                                                                              Pan K


Byl to pocit, že to takhle dál nejde, a že se něco musí změnit. Jeho okolí a ani on sám mu ale v danou chvíli nebyli schopni pomoci najít východisko, přetavit pocit že se něco musí změnit na skutečnou změnu.


Shrneme-li to, je to možná právě pocit, že nevíte jak dál, ale víte, že musíte jinak, který je dobrým impulzem pro psychoterapii nebo třeba i kariérní poradenství. Návštěva odborníka by měla pomoci najít vlastní cestu a získat pocit, že víte jak dál. A my jako odborníci bychom zase naše služby mohli nabízet tím, že budeme dávat příklady, mluvit o pocitech a situacích. A méně o diagnózách a v obecných termínech.

A jak to dopadlo s panem K? A jak vlastně ten pocit bezvýchodnosti do naší práce zasahoval? O tom jindy.

 

Petr Doležal


Komentáře

FreexIT si vyhráli