Psychologická kultura, její úskalí a užitečně formulovaný cíl

19. 2. 2014 napsal Petr


Asi jste si všimli, že psychologii se dnes takřka nevyhnete. V trafikách na vás kouká z obálek časopisů, na internetu můžete najít servery, které se věnují psychologickým tématům, množí se kanceláře psychoterapeutů a vaše dítě jistě neuniklo školnímu psychologovi. Samotní psychologové se na nás smějí z obrazovek televizorů a média ráda připojují jejich vyjádření prakticky k čemukoliv. Na poněkud skrytější rovině jsou všechny sebepoznávací testy, seberozvojové články a nebo třeba rady, jak mít úspěšný vztah.

 

V kontextu zemí na západ od nás (zejména pak USA nebo VB) se mluví o takzvané psychologické nebo psychoterapeutické kultuře. Její charakteristikou je to, že psychologické profese a psychologický slovník prostoupují napříč sférami kultury a život bez nich se stává takřka nepředstavitelný. Terapeutická kultura nás nabádá k neustálému sebezkoumání, sebehodnocení, hodnocení našich osobních zkušeností, emocí a pocitů vzhledem k psychologickým ideálům naplnění, autonomie a autenticity. Život v psychologizované společnosti, která touží po nových, autentických a jedinečných zkušenostech, však může vést k vyčerpání, kyselosti a beznaději. Deprese hrozí těm, kdo jsou psychologicky přetížení požadavkem na to, být sami sebou nebo se neustále rozvíjet. Důvodem je to, že s tím spojený ideál normality je nedefinovatelný a donekonečna se rozpínající. Co to znamená dosáhnout seberealizace? Co to znamená poznat sám sebe a dojít naplnění? Co to znamená být autentický? Kde jsou hranice toho neustálého tlaku na seberozvoj? Právě nejasnost a abstraktnost těchto požadavků dnešní kultury potom může být to, co nám neumožňuje žít spokojený život.

 

Úkolem psychologa nebo psychoterapeuta však při individuálních konzultacích není a nemělo by být napravovat společnost, nebo snad lidem vymlouvat například jejich touhu po autentickém životě. A asi by to ani nešlol. Co však může být úkolem psychologa/psychoterapeuta je pomoci klientovi při rozbíjení abstraktnosti a neurčitosti. Hledání toho, co se za těmito ideály pro každého zvlášť skrývá. Pomoci s tím může třeba koncept užitečně formulovaného cíle vycházející z krátké terapie zaměřené na řešení.

 

Užitečně formulovaný cíl má být významný, tedy takový, který považujete za důležitý a osobně přínosný. Musí být dost malý na to, abyste jej mohli dosáhnout v pro vás představitelné době. To může přinést zážitek pokroku a s ním spojené uspokojení a motivaci. Cíl by měl konkrétní a týkat se chování. Obecné cíle, jako je “mít větši sebevědomí” nebo “být spokojenější”, se jen těžko posuzují z hlediska dosaženého pokroku. Lepší je například “Budu mít větší sebevědomí, když budu moci v práci otevřeně komunikovat to, co se mi nelibí”. Cíl by se měl týkat výskytu a začátku něčeho nového, měl by se týkat toho, že něco bude, ne toho, co zmizí a nebude. Otázka, kterou si můžeme klást, pak zní například: “Co budu dělat, až přestanou mé bolesti hlavy?”. Cíl musí být realistický. To neznamená, že bychom se měli našich ideálních cílů vzdát, ale je potřeba stanovit si první krůčky k dosažení ideálu. A celé by to pochopitelně mělo stát nějaké úsilí, aby stálo za to na cíli pracovat a abychom si uvědomili, že i za dosažením malých cílů je často spousta práce, které si můžeme vážit.

 

A tak se nenechte zdeptat abstraktními požadavky typu: “Buď sebevědomý!”, “Buď autentický!”, ale ptejte se, co konkrétního tyto pojmy znamenají pro vás a jak poznáte, že se k těmto ideálům přibližujete. Zkuste se při tom soustředit spíše na to, jak se cítíte než na to, co je psáno v knihách o seberozvoji a “správném” životním stylu.


Komentáře

FreexIT si vyhráli