Rozhovor s Petrem o "duševním onemocnění" a o stávání se psychologem a psychoterapeutem

11. 1. 2015 napsal Petr


Tento rozhovor vznikl původně pro blog o schizofrenii  Petra Salamona

 

1. Kdy jsi se poprvé setkal se schizofrenií nebo obecně s duševními nemocemi?  Máš na to nějakou vzpomínku?

Přesně Ti to opravdu říct nemůžu. Záleží taky na tom na jaké úrovni. Vezmu to nejprve trochu ze široka a obecně a následně konečně odpovím na tvou otázku. 

Dá se říct, že se sociální reprezentací toho co nazýváme duševním onemocněním se setkáváme všichni poměrné záhy – skrze kulturu, ve filmech, v literatuře, v novinových zprávách. Tak že určitě i já jsem s tím setkal někdy brzy :) Nakolik jsou tyhle reprezentace výstižné a co se nám snaží o „duševních onemocněních“ říkají je těžko hodnotit, protože to opravdu rigorózně v ČR nikdo nezpracoval. Ale většina z nás už asi narazila na zprávu ve stylu: „Muž nemocný schizofrenií udělal to a to“. Takové zprávy podle mě ale nemají moc smysl, dávají do souvislosti věci, které spolu vůbec souviset nemusejí. Podílejí se také na vytváření negativního vnímání lidí, kterým byla nějaká „duševní nemoc“ diagnostikována. Přitom to jak jsou buď „duševní nemoci“ nebo to co vnímáme jako jejich projevy, reprezentovány v kultuře, má dopad na to jaké je to s nimi žít – má to dopad na lidi označené jak oduševně nemocné. Stačí se podívat na rozdíly například mezi vnímáním zvukových halucinací v Indii a USA (něco málo například tady) a jaké to má důsledky pro lidi, které je mají ať už z hlediska jejich prožívání nebo společenských důsledků
 
Ale zpět k Tvojí otázce. Možná jsi měl na mysli spíše nějaké osobní setkání. To bylo asi v době mé praxe na psychiatrii. Byl jsem z toho tehdy dost nervózní, protože jsem tehdy neměl téměř žádné zkušenosti s individuální prací s lidmi. No a tam jsem si měl s jedním pánem povídat, už si ani nepamatuji co mu bylo diagnostikováno. Účel našeho rozhovoru měl být asi ten aby pána prostě někdo vyslechnul. Já si z toho odnesl to, co jsem znal teoreticky, že lidé nejsou jen diagnózy, ale že jejich životy jsou plné jiných příběhů. Povídali jsme si tak o všem možném. Zpětně si říkám, že důležité bylo zapomenout na studenta psychologie ve mně a prostě si s tím pánem povídat.  

2. Vystudoval jsi psychologii na Masarykově univerzitě. Učili jste se tam i o duševních nemocech? Zaujalo Tě něco v učební látce k tomuto tématu?

Učili, ale nebyla to hlavní náplň našeho studia. Nicméně můžeš dělat státnice z klinické psychologie a tam je nutno se tím asi zbývat trochu více do hloubky. Já se ale s tématem duševních nemocí setkal nejprve trochu jinak. Myslím, že formující pro mě bylo, že jsem se s touto problematikou setkal nejprve jinde než skrze klinickou psychologii. A to při studiu sociální antropologie a sociologie, později pak kritické psychologie. Zjednodušeně řečeno jsem se nejprve seznámil s kritikou psychologie a psychiatrie (diagnóz, samotného systému a jeho role ve společnosti). Způsobilo mi to na nějakou dobu trochu krizi, kdy jsem psychologii a psychiatrii opravdu nevěřil a nechtěl jsem se psychologii věnovat. Časem jsem se znovu našel v psychoterapii a zjistil, že i oblast psychologie a psychiatrie je mnohem bohatší, a že není příliš rozumné zaujímat nějaký a priori negativní postoj. Dneska jsem trochu zpokorněl a radši prvně naslouchám než kritizuji :) Teda většinou a kde kdo by možná nesouhlasil :).

Takže mě vlastně nejvíc zaujala ta kritika a bohatost toho tématu, že to není jak když si zlomíš nohu, ale že celá ta problematika je mnohem komplikovanější. A to nejen na úrovni toho, že jsme každý jedinečné lidské bytosti a tak někdy vlastně docela ztrácí smysl mluvit o někom, že „má schizofrenii“ nebo, že „je schizofrenik“, protože to ti o člověku mnoho neřekne. Ale důležitá je i ta rovina společenská, způsob jakým společnost nakládá s jinakostí, systém péče o duševní zdraví atp. No a v neposlední řadě se také rozvíjejí nové přístupy, které se mohou i dost lišit. Celé je to prostě fascinující téma po lidské i akademické stránce

3. Brzy po dokončení studií sis otevřel psychologickou praxi, jak se Ti to povedlo? Většinou absolventi mají problém najít brzy po škole práci…

No já měl taky problém práci najít! Zároveň jsem se ale už v průběhu posledních dvou let studií snažil připravovat na to, že jednou budu psychoterapeut. Chodil jsem na různé workshopy a semináře, snažil se číst a začal chodit do psychoterapeutického výcviku. No a ve výcviku po nás chtěli práci s klienty a prezentovat ji. Takže jsme se s kamarády a kolegy z výcviku dali dohromady, domluvili si supervize a založili Terapii Spolu. Pořád máme ale každý i jiné aktivity.  

4. Říkáš, že občas pracuješ s lidmi, kteří mají diagnostikované duševní onemocnění. S jakými všemi duševními nemocemi pracuješ?

Setkávám se převážně s lidmi, kterým byla diagnostikována nějaká forma schizofrenie. I když se to obvykle dozvídám tak nějak mimochodem. Obvykle se neptám, jaká jim byla dána diagnóza, není to pro mě zase tak důležité. Samozřejmé pokud je důležité pro lidi, se kterými spolupracuji, tak se o tom pochopitelně bavíme.

Spolupracujeme s kolegy se sdružením Práh, které se zabývá psychosociální prací s lidmi, kterým byla diagnostikována nějaká forma duševní nemoci. Naše spolupráce je nastavena tak, že klienti ke mně mohou přijít takřka s čímkoliv – nepřicházejí tak nutně s tím, že mají diagnostikovanou duševní nemoc a chtějí to nějak řešit, ale klidně s podobnými problémy jako kdokoliv jiný. 

5. Co jsou nejčastější problémy duševně nemocných lidí, s čím se nejčastěji setkáváš?

To si asi netroufnu takhle říct. Má zkušenost mi rozhodně nedává možnost takhle rozsáhle generalizace (a myslím si, že taková generalizace by ani nebyla užitečná). Lidé, kterým byla diagnostikována nějaké forma duševní nemoci, se podle mě trápí kvůli dost podobným věcem jako kdokoliv jiný, jen se to někdy projevuje trochu neobvyklým způsobem. Jsou to pořád lidé a myslím si, že není příliš užiteční nad jejich problémy uvažovat jako nad „problémy duševně nemocných lidí“. Jsou to prostě lidé a jejich problémy, které jim ztrpčují život. Tím to nechci bagatelizovat, ale jen říct, že bychom pro samotný a symbolicky dost nabitý fakt, že má někdo diagnózu, neměli zapomínat na to, že to je člověk se svými potřebami, fantaziemi, sny a problémy.
 
6. A všiml sis třeba nějaké vlastnosti, kterou lidé s duševními onemocněním disponují, nebo se nedá o něčem takovém mluvit?
 
Zase, ta má zkušenost není rak rozsáhlá, abych mohl alespoň teoreticky něco takového tvrdit. Ale myslím si, že se o něčem takovém nedá mluvit. Lidé s diagnostikovanou duševní nemocí jsou stejně rozmanití jako kdokoliv jiný. Ale jiní kolegové by snad měli i jiný názor. Přece jen poměrně běžnou složkou psychosociální rehabilitace je i edukace o duševní nemoci. Při ní se lidé dozví něco o tom co to ta schizofrenie má být jak jim může zasahovat do života. Takže třeba by šlo něco takového definovat, pro mou práci to ale moc důležité není.

7. Říká se, že každá schizofrenie je jiná. Ze Tvé zkušenosti – platí to?

No já bych řekl, že ano. Ale nečerpám ani tak ze své zkušenosti, jako spíš ze zkušenosti jiných a literatury. Symptomy mohou být klidně podobné, ale jejich význam a místo v životě člověka může být velmi různorodý.

8. Jakým způsobem s takovými lidmi pracuješ. Je na to nějaká speciální metoda?

Já žádnou speciální metodu nemám. Pracuji stejně jako s kýmkoliv jiným. Což vlastně znamená, že s každým trochu jinak. Nevím jestli to tu mám nějak rozepisovat, něco málo o tom jak pracujeme si lze přečíst na našich stránkách. Z posledních inspirací bych zmínil například práci psychoterapeuta a psychologa Jaakka Seiukkuly a jeho přístup otevřený dialog. Ve Finsku s tím mají opravdu výborné výsledky při práci s lidmi, které postihla jejich první ataka. Byl o tom natočen například tento dokument.

Nedávno nás také s kolegyní Hankou Tomicovou zaujala práce Petera Bullimorea, kterému byla také diagnostikována duševní nemoc a dnes pomáhá jiným se s podobnými situacemi vypořádat.  

9. Zajímal by mne Tvůj názor, myslíš, že se dá schizofrenie nějak vyléčit?

Nemám rád to slovo vyléčit. Implikuje to, že to co nazýváme „duševní nemocí“ je něco jako zlomená noha, kde můžeš používat nějaké standardizované postupy, které platí na každého. Tak to ale v oblasti duševního zdraví zřejmě není. Ale ano, bylo vědecky dokázáno, že lidé, které bychom označili za duševně nemocné, mohou dosáhnout takového pokroku, že nepotřebují brát léky, být pravidelně hospitalizování nebo chodit neustále za terapeutem. A někdy třeba i nějaké ty lék berou, ale vedou plnohodnotný život. A nemusí to vždycky znamenat, že zmizí všechny symptomy. Po světě chodí i psychiatři, kteří slyší hlasy :).


Komentáře

FreexIT si vyhráli